Nečekanost

Neskutečné. Pět minut mého obvyklého života a úsměv na rtech se vším ostatním okolo toho je zpátky, ale jak říkám – pouze pět minut.

Je toho zase tolik a přitom málo. Nevím kde začít a proto budu raději mlčet. Je to zvláštní pocit. Stojíte u okna, díváte se do dálek a přejete si být tam a zároveň i támdle. A najednou jediný smysl pro úsměv vám dává pár paprsků a jedny motýlovi křídla.

Všechno směřuje od složitějšího k jednoduššímu – prý. A teď nevím jestli ta jednoduchost není vlastně složitější než ta složitost. Chtěla jsem být tou, co ladně pluje sálem. Ale bohužel od tohoto snu musím upustit.

Mé pocity se střídají jak barvičky na semaforu. Mou euforii střídá strach a strach zase prázdnota. Však jediné co je ve mne stálé a trvá, je má naivita. Jakoby mi sama melancholie celou tu dobu zakrývala oči neviditelným šátkem a dnes mi ho sundala sama realita a já prvně spatřila světlo světa. Pocítila jeho krutost a uviděla pravou tvář těch, které jsem si, teď už musím říci: "představovala" jako barevné, tančící duše ze sluncem v očích.

Jsem tak trochu snílek a navždy jím zřejmě zůstanu, proto mám právo doufat,že tato skutečnost, není skutečná a doufat v jakýsi záchranný kruh, pomocnou ruku, nebeský oblak, který mi pomůže ven.

Ale počkat... já si vlastně myslela, že už na něm dávno stojím.. Já si byla vlastně sama jistá! Kdy se stal ten moment, kdy jsem zase spadla dolů ..

 I ty?....

... zrovna ty ..