Denny a já část první

A že se vracím opět a zas do prázdného bytu, kde na mě čeká jen chladný vánek co s otevřením dveří mi pohladí obličej a zase vylétne ven. Oklepu si boty, odložím kabát a rychle utíkám zavřít otevřené okno.

Tak pojď i ty a zavři za sebou.

Odlož si a posaď se, já Tě provedu. Ale nepůjdeme moc daleko, protože můj svět se odehrává pouze v tomto koutě, je hned vedle dveří a i když jsou zde další místnosti, tak je vynechám. Jsou prázdné a nikdo v nich nebydlí. Můj Svět žiji pouze v tomto pokoji. U okna s výhledem na příjezdovou cestu, která  je každou noc prázdná. Stůl, židle a spoustu skříní, na kterých jsou poházeny knihy veršů, nenaplněných lásek, smrti a osudů.. o kterých já jen sním.

Ani ses nezul jak vidím, ale nevadí. Tak já si tedy uvařím čaj s mátou. Mezi tím jdi...a porozhlédni se. Tady já bydlím.

Tady jsi u mě..jediné místo co je doopravdy mé.

Kráčíš po rozvrzané podlaze, co s každým šlápnutím zapraská. Zem je tak chladná, že cítíš její stud, i přesto že máš boty z kůže.. Prostupuješ pokojem, kde vidíš na zemi jen poházený desky jazzu, pár zmuchlaných papíru na kterých zanechal básník kus života a na okně láhve od vína, co leží v prasklinách vosku od svíček, které jsou mým jediným světlem, když je tma.

Cítíš tu vůni mandlí? Je to vůně mé matky, kterou si den za dnem stříkám na polštář, abych v noci, kdy jdu spát, mohla si představit, že je u mne. A než jdu spát, sedím támdle na té židli co stojí pod oknem, a čekám, až se vrátí domů.

Ano! Na tomto místě vznikly všechny mé verše. Jak bizardní pokoj o čtyř stěnách co křičí tichem a v nich jen já a můj přítel Denny.

A ptáš se, jestli se bojím? Zda-li jsem smutná, či osamocená?

Nebojím se a stále věřím v jeho slova. Když naposledy odcházel stihl mi ve dveřích ještě říct, že se vrátí. A má věta, že na něj počkám, sice doznít nestihla, ale on ví, že to pro něj udělám.

Jsem v pořádku, protože je tady semnou Denny. Jsem pořádku, protože vím, že toto není konec.

Když si neví rady vezmu si do rukou bublifuk a foukám, foukáám dokud není v mém pokoji milion jarových bublinek a já si pak mezi nimi melancholicky tančím a pozpěvuji písně, co rozehřívají mojí duši a najednou. Najednou jsem ta nic neřešící bludička, lehoulinká jako pírko, co lesem bloudí a zpívá balady o lásce.