Unavenosti

Já vím, jak rychle a často ztrácím svou barevnost... Já jen potřebuji někdy více porozumění a času, poté jsem to zase já. V neobvyklé dávce právě ztrácím svou vytrvalost. Je to hloupé - přesto né zbytečné. Znáte to přeci taky ... valí se to ze všech stran a sílu si nesete jako nůši plnou kamení. Úkol, povinnost. Já nesnáším, když se dívám a nic nevidím, když jsem zavalena nucenostmi, že přes tu hroudu únavnosti nevidím ani na druhou stranu, ani nedosáhnu na vrchol té zlé, úkolné nucenosti. Převalila se přes mé pestrosti a já se teď nemohu dostat na druhou stranu, doplavat ke břehu, vystoupat na kopec..

Přeji si a potřebuji.. lehnout si do peřin z mráčků a usnout ve dlaních paprsků. S výdechem pociťovat volnost, jako cítí ptáci a otevřít kdykoliv oči a nikdy nevidět stíny.  Asi bych byla nejraději stále tou malou, ufňukanou princeznou v růžovém světě, ale kdo by si Vám pak tady naříkal?!

Ještěže Vás mám ... kvůli Vám, několika krásným očím, blankytným duším zůstávám stále (aspoň trošičku) silná...