Doufám v úděl, že se vždy z toho ošklivého snu probudím a při prvním pohledu uvidím svítání nekonečného v mlze skrytého rána.
Mám chuť se smát, nemám chuť být hodná. Mám chuť jít spát a taky dlouho bloudit nocí. Nechci být ....
Vnímám strach, jako rány vln o útes. Cítím chuť létat a utéct do daleka. Chodím okolo nadějí a čekám, až mě zastaví – odvaha?!
Že já jsem nikdy nebyla já, že dokonalí vždy poznali, kdy se doopravdy směji, že dokonalých moc není, vlastně neznám žádného, ale Světu je přece líp, bez dokonalostí.
Bojím se být sama ze sebou v pokoji. Bojím se být sama sebou ...
Neznají mě, poznají a utíkají. Že sladká jsem jen kvůli lízátku, že skáču, ale jen do kaluží. Kdy budu vědět, že dělám správně?
Marnosti .. nedoufám,že zítřek přinese duhu a slunce v hrstkách. Za chvilku vstáváte a já jdu teprve spát, jsem vážně tak hrozná jak si myslím? Ano, ano...ano! Proč nemůžeš být alespoň den jako ti všední bytosti Světa, ti co za zármutky považují jen rozjetý zips na baťohu nebo flek na svém svetru ....
Já slyším kroky mé marnosti přicházet a ten pesimista uvnitř mne co se stále usmívá, je možná sám sebou.
Sevřena v labyrintu otázek, které vlastně klade kdo? Komu mám vlastně říct tu odpověď... Když vše mi přijde, tak hrozně falešné a černobílé...
Dětinské a hektické ...
Za co? ....Já nemám sílu se vracet, snažit se a bojovat. Jsem unavená všedností, naivitou a vysála mě i víra, že nelže....že nemluví do větru...
Ten pokoj je tak prázdný a stěny jsou moc blízko...
Já už si vážně nechci hrát .... já sama byla dlouhé roky šaškem ....