Tak nějak tak ...

Jen snad kdyby existovaly pohádky ...
Jen snad kdyby jeden úsměv dokázal všechno změnit ...
Jak je daleko od odvahy do pravdy? Mě to přijde jako nekonečná cesta.

Nikdy nezazpívám krásnou píseň a nikdy nenamaluji mistrovské dílo. Nikdy neřeknu na jeden nádech co si myslím. Nejsem talentovaná a nikdy taky nebudu. Ale to ještě neznamená,že bych si měla odepřít naděje, že i já ... budu jednou šťastná a odvážná.

Ne! Nevzdám se,protože to dělají jen srabi, co se vzdávají v půlce boje, jen protože se jim NECHCE. Jo, možná si říkáte, že hazím machra,ale každý má někdy světlý a tmavý chvilky a je dobrý, že i v těch tmavých nám dochází, že to má pořád cenu!!! A tak si říkám ...

Nemusím mít kluka a přesto cítím lásku ...
Nemusím mít talent a přesto to můžu někam dotáhnout ...
Nemusím být dokonalá a přesto mám šanci jako každý....
Nemusím chodit každý víkend mezi lidi,abych se bavila a i přesto se pořád směju a nenudím se...

A to je na tom tak krásné - nesejde na tom, kdo jsme a co nám bylo dáno,ale důležité je....,jak správně naložit i s tím málem co máme po kapsách ... Nevzdávat se a věřit! Věřit sami v sebe a všechno půjde mnohem snáz .... Neřídit se davem, ale vlastní myslí a srdcem. Nebát se jít vlastní cestou ...

Třeba jsem naivní holčička, ale baví mě být taková, baví mě můj svět. Možná je hloupé se pak vracet do reality,ale třeba zrovna toto je má cesta. Třeba doufám, že jednou se realita a "můj svět" spojí alespoň částečně dohromady  v jeden dokonalý svět ....