Otevřené dveře, otevřeným otázkám

 Všechno na světě směřuje od složitějšího k jedonoduššímu.
Život umírá, skály se rozpadají na prach,
komplikované ornamenty sněhových vloček se rozpouštějí v kapky deště.
Oheň během pár minut spolyká strom, který tu rostl několik desítek let.
Lahvička s kyselinou během tří vteřin rozpustí barvy na plátně,
na němž nechal jeho tvůrce polovinu života.
Kulka v jediném okamžiku přetrhne nit života chlapce,
kterého jeho matka nosila devět měsíců pod srdcem a dalších 18 let ho hýčkala, jak jen mohla.

Jedno jedinné slovo promění staré kamarády v zavilé nepřátele dřív než stačí doznít.
Asteroid, který přetne oběžnou dráhu planety, zahubí vše živé;
výbuch supernovy spálí všechny jejich oběžnice;
hmota a energie se neuprosně šíří prostorem a mění živoucí a kvetoucí vesmír v nehybnou nicotu.
Rozpad, zkáza a smrt jsou děje velmi prosté.
Jednoduchosti vzdoruje jen život,
který se proti těmto přírodním zákonitostem bouří.
Traviny a zvířata si rostou a smrti a rozkladu si nevšímají.
Taky lidé si žijí, aniž by o takových věcech přemýšleli.
Navzdory jednoduchým a pohodlným zákonům přírody si navíc vytvářejí své vlastní vztahy,
podstatně složitější,
než jsou veškeré stroje, přístroje a mechanizmy, které sami vytvořili.
Co je spalovací motor ve srovnání se spalující lidskou vášní?
Jaký fotoaparát je schopen zachytit západ slunce lépe a úplněji než malířský štětec či básnické slovo?
Copak výbuch jaderné bomby může být ničivější než Čingischánova zběsilost nebo Hitlerovo šílenství?
Člověku je vlastní zkáze vzdorovat.
V tomhle odvěkém a litém boji,
v němž nelze zvítězit, ale v němž nesmíme ani ustoupit, spočívá samotný smysl naší existence.
A přesto je to velmi těžké - stát se přítelem včerejšího nepřítele.
A ještě těžší je ho za toho přítele opravdu považovat....

Zavřete někdo, prosím dveře :)