ranní hodina

  Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v co máš věřit. Svět je jedno prokletí.
 Hledáš...hledáš...bloudíš..bádáš..svíráš..Kde je?
 
 Nikoho nevidiš, ale přecejen tu je. Existuje a čeká na Tebe..nebo ty na ni?
 Chytáš opatrně, aby se ji nic nestalo,
 
 máš o ni strach vííííc...sakra víc než o svůj život. Cítíš, jak jemně ti zajíždí do těla.
 Před očima už jen ..... ?
 
 Chodí Ti po těle jako mráz, tanči na tvých křivkách ruky, jako primabalerína z máminy šperkovnice.
slyšíš tu píseň, ale ten pocit, utopení, sevření a podlehnutí je silnější a ty už se mu nebráníš...
 ruce držíš, svou,sebe, své ... 
tak mi řekni, kde právě jsi? Tak se mi podívej do očí, protože já... nad Tebou bdím. Budu s Tebou častěji než tvůj stín, dokud
mi zase ....
tak mi řekni, kdyby jsi mohla udělat něco ve svém životě jinak... co by to bylo? Co by jsi udělala znovu? Jinak? Proč? Za jakou cenu?
S kým? A kolikrát se chceš ještě vrátit? 

  Dám Ti otázek kolik budeš chtít a možností odpovídat činy a svádět ten pocit viny do starých paprsků zítřka.

Složíme papírovou loď a vyplujeme ještě dnes ...