Bludicka | Bludička

Že vcházím do místnosti s pocitem, že tam nepatřím. Připadám si jako loutka v černobílém filmu, kde místo lidí jsou siluety, kde místo slunce pluje na obloze šedý mrak a upřímné úsměvy si představuji už jen ve své fantazii.

Možná

 .. protože Vy už víte jaká jsem. Píšu to co píšu, tvrdím to co si myslím a z nikým se nehádám já jen přesvědčuji. Někdy se zdám jako pesimista, někdy zase jako smutná, ale vždycky to jsou jen odrazy mých myšlenek a právě prožívaných momentů, které nepatří k mojim nejšťastnějším. Možná to ani nevíte, a možná to ani nečtete, ale můj naivní pocit, že přece jen existuje jeden jediný člověk co si techto pár řádků přečte a ještě k tomu rád, mám pak tedy právo se zbavit té tíhy co mě občas provází.

Nevnímám slova písniček o zlomených srdcí, stejně jako nevnímám, když po ránu prší, jako nevnímám smutek lidí, ale užívám si kapky stékající po tváři. Je zbytečné a marnivé to brát jinak. Začínám si být pomalu jistá sama sebou a tím co dělám. Chybí mi spousta věcí a taky mi chybí spousta lidí, ale proč na to myslet, když je okolo spousta ostatních věcí?

Nevím jestli to dopadne dobře, ale v tuhle chvíli je mi to upřímně jedno. Žiju z pocitu, že to bylo to nejkrásnější a já byla jako princezna. Stejně jako ony. Nikdy jsem necítila tento pocit a chci si ho užít a nevidím důvod proč se ho vzdát? Já mám chuť si to myslet a taky chci .. Těším se na další kapitoly (jestli to tak můžu říct) pohádky a snít o svém princi.

Vždyť potom je už všechno jedno a barvy jsou zase o něco sytější než bývaly :)