Jestli jsem někdy psala, že to bylo kritické, tak jsem lhala - teď je to kritické

Odrazte se od vašeho dna a všeho co vás sráží, co vás nutí k zemi jít.  Zmatené pocity, které měli být jinde u někoho jiného, nepotlačujte! Prociťujte je, vnímejte a hovořte o nich. Dokud sami nezmizí s vědomím, že u vás...nemají co dělat.

Jako poslední slovo knihy.. jako konec dlouhé filmu. Vzdej to! Já klesám k zemi. Obdiv patří nebi... prodej návod příteli.. jak mocná, pomíjivá to skutečnost. A vítr rozfoukal spoustu mojich myšlenek. Chci je zpátky dát dohromady, složit jako rozházené puzzle. Jsou mi vším, jsou mi symbolem a můžu se v nich schovat.

Odcházejí ve snaze zapomnění a vracejí se zpátky. S ještě větším, kousavějším strachem. Však ještě včera hvězdy zářili. Osude, živote vem si co pobereš...  ale nech mi ty jasné, jediné a dokonalé.. pokaždé vycházející hvězdy.

Když nemůžete nalézt člověka, aby vám porozuměl, aby vás bránit, aby vás chytil, aby vás rozesmával... Najdete si věci... Slunce, hvězdy, květy, stromy ..ono to vlastně nejsou jen obyčejné věci..:)

Že vcházím do místnosti s pocitem, že tam nepatřím. Připadám si jako loutka v černobílém filmu, kde místo lidí jsou siluety, kde místo slunce pluje na obloze šedý mrak a upřímné úsměvy si představuji už jen ve své fantazii.

Možná

Naše činy, které jsou pro druhé utajeny – a nás bolí.

Slova, která nás tíží a ze strachu je nikdy neřekneme.

Svět který nám otevírá dveře

 .. protože Vy už víte jaká jsem. Píšu to co píšu, tvrdím to co si myslím a z nikým se nehádám já jen přesvědčuji. Někdy se zdám jako pesimista, někdy zase jako smutná, ale vždycky to jsou jen odrazy mých myšlenek a právě prožívaných momentů, které nepatří k mojim nejšťastnějším. Možná to ani nevíte, a možná to ani nečtete, ale můj naivní pocit, že přece jen existuje jeden jediný člověk co si techto pár řádků přečte a ještě k tomu rád, mám pak tedy právo se zbavit té tíhy co mě občas provází.

Nevnímám slova písniček o zlomených srdcí, stejně jako nevnímám, když po ránu prší, jako nevnímám smutek lidí, ale užívám si kapky stékající po tváři. Je zbytečné a marnivé to brát jinak. Začínám si být pomalu jistá sama sebou a tím co dělám. Chybí mi spousta věcí a taky mi chybí spousta lidí, ale proč na to myslet, když je okolo spousta ostatních věcí?

Nevím jestli to dopadne dobře, ale v tuhle chvíli je mi to upřímně jedno. Žiju z pocitu, že to bylo to nejkrásnější a já byla jako princezna. Stejně jako ony. Nikdy jsem necítila tento pocit a chci si ho užít a nevidím důvod proč se ho vzdát? Já mám chuť si to myslet a taky chci .. Těším se na další kapitoly (jestli to tak můžu říct) pohádky a snít o svém princi.

Vždyť potom je už všechno jedno a barvy jsou zase o něco sytější než bývaly :)

Když nenacházím inspiraci, tak se zamyslím...nad 4 věci co bych...nebo co chci..nebo...však čtěte :)

ČTYŘI věci, které bych nikdy neudělala:

-nikdy bych nikoho nezabila

-nikdy bych neutekla z bojiště

-nikdy bych nezpívala na veřejnosti

-nikdy bych nesnědla celé rajiče

ČTYŘI věci, které chci v životě udělat:

-dosáhnout nejvyššího uznání

-zachránit