Osamělá v obrovském sále cestujících...

Hektické..

Unavující..

Velice unavující...

S toho jak všichni spěchají, nadávají, vyžadují, očekávají, chtějí, svádějí, klamou, kryji, mažou...

Já se chtěla jen smát...z někým

Chtěla jsem plout ...né plavat

Chtěla jsem batikovanou šálu a duhový svetr.. né límečky a punčošky

Chtěla jsem být s někým...né jen ze stromy

Bílá...jako stěnoví.

Ale někdo ze mě chtěl něco chtěl(zase)... jako nějaká expozice na trhu šílenců. Vězeň mezi zdmi..

Už tolikrát jsem říkala, že nesnáším horské dráhy... a vy pak objevujete místa, o kterých ani nevíte, že je máte..

Tudy ne....

            Tudy prostě ne...

...ty naivní, ufňukaná holko...

Komu se zavděčit? Jako když se topíš ve vlnách...

Je házení vajíček a štěrku legální způsob vyjádření svého názoru?

Je jednoduché hodit vejcem v davu a těžké vyslovit názor sám tak, aby vás někdo poslouchal. Ne, nemyslím si, že je to legální způsob vyjádření názoru, ale také beru na vědomí nevyslechnuté skupinky lidi, co ve snaze prosadit svůj názor diskuzí a ostatními prostředky, které selhaly v důsledku lehkovážnosti, řešit radikálnějším způsobem vyjádření, jakému se dostalo.

I kdybychom si dovolili tvrdit, že nejde o věc názoru, ale o vyjádření protestu proti situaci ve státě 20. let po revoluci, nespokojenosti vůči politickým stranám nebo konkrétním osobám, jak můžeme z incidentu na jednu osobu poznat, na kterou stranu nebo koho, je směřován tento názor chcete-li protest ? Jsme nespokojeni s vládou, politickými stranami nebo konkrétními politiky? Proč tedy neházíme vejci i jinde?

Nezmiňuji směšné a nekorektní davy lidí, co se házením vajec jen baví, ale promlouvám za ty, kteří mají snahu vést politiku lepším směrem. Kde vlastně najít podporu?

Jestliže člověk chce vyjádřit svůj názor, musí především vědět : kde ho vyjádřit, proti komu a proti čemu.

Jediná možnost jak docílit toho, abychom nemuseli po nikom házet vajíčka a štěrk je vyjadřovat názor diskuzí a především jít k volbám.

A mé řasy smíchem rozechvělo opět kouzlo paprsků, ležet tak v rozkvetlé louce na té nejbarevnější dece na Světě. Posmívat se tvarům mraků na obloze a hledat v nich znamení, posloucháte zpěv ptáků a toužíte odletět s nimi do blankytných oblak a na jazyku si mezi tím necháváte rozpouštět tu jemnou, sladkou jahodovo-vanilkovou zmrzlinou třtinu. Ulehnout do trávy ..cítit, chutnat, vnímat..jak ten čas letí.

A vy jste až duhový, usměvaví a všechny strasti už pochopili, že ve Vás nemají co dělat. Pod kůži si připadám tak sobecká, naivní a vkrádá se do mě nejistě bezbřehé štěstí. A nechává mě utonout...ale ještě na vteřinu.

Princezna ... ano vím, dětinské. Uvažte si s pampelišek věneček a buďte čím chcete..vílou, bludičkou, princeznou... Sundejte si boty a vnímejte tu něhu listů, zeleně a břízovou kůru. Ta vůně je tak přepychová, vysaje  Vás a strhne na kolena...a že trochu bloudím mimorealitou..Takové to je, když mou duši polapí

Barevné...

Roztoužené...

..... Okouzlené

                    .....JARO

Odrazte se od vašeho dna a všeho co vás sráží, co vás nutí k zemi jít.  Zmatené pocity, které měli být jinde u někoho jiného, nepotlačujte! Prociťujte je, vnímejte a hovořte o nich. Dokud sami nezmizí s vědomím, že u vás...nemají co dělat.

Jako poslední slovo knihy.. jako konec dlouhé filmu. Vzdej to! Já klesám k zemi. Obdiv patří nebi... prodej návod příteli.. jak mocná, pomíjivá to skutečnost. A vítr rozfoukal spoustu mojich myšlenek. Chci je zpátky dát dohromady, složit jako rozházené puzzle. Jsou mi vším, jsou mi symbolem a můžu se v nich schovat.

Odcházejí ve snaze zapomnění a vracejí se zpátky. S ještě větším, kousavějším strachem. Však ještě včera hvězdy zářili. Osude, živote vem si co pobereš...  ale nech mi ty jasné, jediné a dokonalé.. pokaždé vycházející hvězdy.

Když nemůžete nalézt člověka, aby vám porozuměl, aby vás bránit, aby vás chytil, aby vás rozesmával... Najdete si věci... Slunce, hvězdy, květy, stromy ..ono to vlastně nejsou jen obyčejné věci..:)

Hledám dnes v noci ten kopec,

když jsi zavřel své oči

Přeji si, abych neudělala

Tento dopis píše tak trochu blázen, který by evidentně byl radši věčně si stěžujícím děckem, takže by mu mělo být dobře rozumět. Všechna varování od punk rockových harcovníků, kterých se mi dostalo od té doby, co jsem se dostal do styku s řekněme "etikou”

Nač ty lži, příteli?

A že se vracím opět a zas do prázdného bytu, kde na mě čeká jen chladný vánek co s otevřením dveří mi pohladí obličej a zase vylétne ven. Oklepu si boty, odložím kabát a rychle utíkám zavřít otevřené okno.

Že vcházím do místnosti s pocitem, že tam nepatřím. Připadám si jako loutka v černobílém filmu, kde místo lidí jsou siluety, kde místo slunce pluje na obloze šedý mrak a upřímné úsměvy si představuji už jen ve své fantazii.

Možná

Naše činy, které jsou pro druhé utajeny – a nás bolí.

Slova, která nás tíží a ze strachu je nikdy neřekneme.

Svět který nám otevírá dveře