.

... chci utéct... / uteču!

....chci se schovat.. / schovám!

....chci zapomenout .../zapomenu!

....chci být neviditelná .....

....nevěřím smsce na svém mobilu ...

...nevěřím doteku, který nejde umýt....

...nevěřím žádnému slovu....

....nevěřím SOBĚ, že jsem věřila ...

.. Jen mi dejte chviličku a budu to zase já ... roztoužená, roztančená a pestrobarevná Bludička...jen co si posbírám tech pár naivností a peříčka lásky ..ze země.

Neklepejte!

Nevhazujte psaníčka!

Neotevírejte!

Nechoďte!

.... a

Nedívejte se klíčovou dírkou!

Vrátím se... zase s blankytem a štěstím po kapsách, co se tak rádo ztrácí ... Vrátím...ale SAMA

...Bludička se cítí jako princezna, i když se jí ani trochu nepodobá...
...Bludička co chce neúnavně tančit na špičká a smát se naivnostem....
.. pocit letního rána, i když den za dnem prší ...
...Bludička se cítí kouzelně, roztouženě a barevně s hlavou plnou snů....
...cítí čerstvé doušky pestrostí v tichosti, v bezpečí oblaků ..
... S drzostí se vysmívá kolemjdoucím a rozfoukává si chmíří do vlasů ...
... Bludička věčně plná optimismu posedávající na obloučku duhy...
..  kráčící po studených cestách, zanechávající za sebou jen barevné  šlápoty...
....Bludička, která je bludičkou .... jen kvůli pátkům ...

.. otoč se ke slunci a všechny stíny budou za Tebou ...

... ostrouhala pastelky a oblékla se do barevných, duhových šatů ..

... šla bosky tančit v dešti a hvízdat na kolemjdoucí ....

......... Malicherné a přeci upřímné

Občas doháním svou naivitu k šílenství. Občas si přeji, aby všechny mé slova, chápaní a moudra, byla jen výplod holky, co si to vyčetla v knížkách, a né spis zážitků, ran a pestrostí.Semknula jsem svou bledost a vzápětí jej vystřídal zápal pro křehkost listů a blankytnost mraků.
Doufám v úděl, že se vždy z toho ošklivého snu probudím a při prvním pohledu uvidím svítání nekonečného v mlze skrytého rána.
Mám chuť se smát, nemám chuť být hodná. Mám chuť jít spát a taky dlouho bloudit nocí. Nechci být ....
Vnímám strach, jako rány vln o útes. Cítím chuť létat a utéct do daleka. Chodím okolo nadějí a čekám, až mě zastaví – odvaha?!
Že já jsem nikdy nebyla já, že dokonalí vždy poznali, kdy se doopravdy směji, že dokonalých moc není, vlastně neznám žádného, ale Světu je přece líp, bez dokonalostí.
Bojím se být sama ze sebou v pokoji. Bojím se být sama sebou ...
Neznají mě, poznají a utíkají. Že sladká jsem jen kvůli lízátku, že skáču, ale jen do kaluží. Kdy budu vědět, že dělám správně?
Marnosti .. nedoufám,že zítřek přinese duhu a slunce v hrstkách. Za chvilku vstáváte a já jdu teprve spát, jsem vážně tak hrozná jak si myslím? Ano, ano...ano! Proč nemůžeš být alespoň den jako ti všední bytosti Světa, ti co za zármutky považují jen rozjetý zips na baťohu nebo flek na svém svetru ....
Já slyším kroky mé marnosti přicházet a ten pesimista uvnitř mne co se stále usmívá, je možná sám sebou.
Sevřena v labyrintu otázek, které vlastně klade kdo? Komu mám vlastně říct tu odpověď... Když vše mi přijde, tak hrozně falešné a černobílé...
Dětinské a hektické ...
Za co? ....Já nemám sílu se vracet, snažit se a bojovat. Jsem unavená všedností, naivitou a vysála mě i víra, že nelže....že nemluví do větru...
Ten pokoj je tak prázdný a stěny jsou moc blízko...

Já už si vážně nechci hrát .... já sama byla dlouhé roky šaškem ....
 

Ty léta ti zhyzdily duši,
Jak čepele kudly
A ty teď zůstáváš tichou bolestí
navždy..
Všechny ty chvíle byly pro tebe,jak vraždy,
Ale vždycky jen ty oběť
a to provždy ..
A tak nech mě vést tvoje kroky bílým tunelem,
Zdá se to nemožný viď?..mluvit s andělem..

Zuřím, vztekám se a jsem opravdu NAŠTVANÁ! Krev mi v žilách opravdu bublá a nějak mi nejdou rozevřít dlaně. Neuklidňují mě žádné písně, můžu projít všechny uličky města, ale stejně nepřestávám myslet na ten vztek. Že jim není trapně? Že jím to není blbé? Nebo by mi možná stačila jedna odpověď na jednu otázku. Proč si nehledí svého? A když už se tedy pomlouvají u druhých a přitom si hrají na "kolegy" a "kamarády" tak ať hrají fér - žádná jména.  Ano, ano ... všichni to moc dobře známe a snad každý si tím prošel, ale kdo by tušil, že to tak chodí i ve světě dospělých? Jestli patříte mezi TY, co doufají, že až vyrostou, skončí všechny tyto trapné trable a bude vše okolo bráno již s rozumem, GRATULUJI... Vítejte v klubu naivních :-) Vyrostete ... leccos se změní, ale pořád tu budou Ti "upřímní"co Vás stále budou pomlouvat a vymýšlet si na Vás nechutné lži a polopravdy. A já to nechci poslouchat, jsou tak krutí... Pro tyto případy mám jen jedno poučení: kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá ...To mi věřte, že i na ně dojde...boží mlýny melou pomalu, ale jistě :-) Nic zlého jim nepřeji, ale jedno přece jen... Uvědomění :)

I když si někdy říkám, že s takovou začnu vysedávat u okna a vyhlížet Petra Pana. Budu doufat, že přiletí a já s ním odletím a nikdy nevyrostu. Že je Svět kulatý...neznamená, že i my se musíme pořád točit ve svých chybách, naivitě dokola. Dokola překonávat tyto překážky a dokola je slýchat. No jooo.... ze Světem se i naše hloupost točí dokola :-)

Ale na nás je... nebýt jako oni,  s radostí se k ním otočit zády ... a jít třeba i pozpátku  :-))))

Já vím, jak rychle a často ztrácím svou barevnost... Já jen potřebuji někdy více porozumění a času, poté jsem to zase já. V neobvyklé dávce právě ztrácím svou vytrvalost. Je to hloupé - přesto né zbytečné. Znáte to přeci taky ... valí se to ze všech stran a sílu si nesete jako nůši plnou kamení.

Nerada vnímám texty smutných písniček, stejně jako nerada vnímám jarní unavenost. Ale žádná s těchto všedností mě neničí tak, jak nářky a smutky přátel. Přátel, co mají na křídlech blaha pouta nicotnosti. Na zlomku naději je drží při zemi strach odkrýt své pravé "já" .Slepě a hloupě se potácí životem, usínajíc v představách o odvaze a svobodě a budící se strachem a pohrdáním sebou samotných. Kolik toho už bylo ..

Když Ti život zavře dveře, neznamená to věčně veznění sebe samotných, otevře okno a ty neváhej a skoč! Idea nespočívá ve strachu, ale odvaze! Změnit se a přitom zůstat sám sobě věrný. Nikdy svou krásu nezakrývej clonou stydlivosti – spíše naopak! Vychutnávejte si každou porážku a berte ji jako svou přednost a veškerým nedostatkům, které před zrcadlem hledáte se vysmějte. Chybí nám spoustu věcí, ale proč na to myslet, když je kolem nás množství toho ostatního? 

Vystupte z těch zajetých kolejí! Méně přemýšlení a více spontánnosti, a že jste na dně? Ale ovšem,že je to dobře, konečně se máš od čeho odrazit :-)) ať pak můžete být zase barevní, kouzelní a hraví! S chutí tančit bosí v trávě, válet sudy z kopce dolů a smát se všem štípancům od mravenců (né moc příjemné: D) Jste přece originál, každý jeden trend co nikdy nevyjde z módy. Prosté ve své krásné jednoduchosti, která dokáže oslnit, oslepit a odehnat všechny mraky kryjící slunce ve vaší tváři. Vyzbrojte se sílou, trochou sebevědomí, naivností a uměním snít jako nikdo jiný s pestrostí, bez kvapu a s lehkostí.

A pamatuj ..Lidé se mění, věci se kazí, ale ŽIVOT JDE DÁL :) S úsměvem Vaše Bludička.

Jestli jsem někdy psala, že to bylo kritické, tak jsem lhala - teď je to kritické

Neskutečné. Pět minut mého obvyklého života a úsměv na rtech se vším ostatním okolo toho je zpátky, ale jak říkám – pouze pět minut.

Je toho zase tolik a přitom málo. Nevím kde začít a proto budu raději mlčet. Je to zvláštní pocit. Stojíte u okna, díváte se do dálek a přejete si být tam a zároveň i támdle. A najednou jediný smysl pro úsměv vám dává pár paprsků a jedny motýlovi křídla.

Všechno směřuje od složitějšího k jednoduššímu – prý. A teď nevím jestli ta jednoduchost není vlastně složitější než ta složitost. Chtěla jsem být tou, co ladně pluje sálem. Ale bohužel od tohoto snu musím upustit.

Mé pocity se střídají jak barvičky na semaforu. Mou euforii střídá strach a strach zase prázdnota. Však jediné co je ve mne stálé a trvá, je má naivita. Jakoby mi sama melancholie celou tu dobu zakrývala oči neviditelným šátkem a dnes mi ho sundala sama realita a já prvně spatřila světlo světa. Pocítila jeho krutost a uviděla pravou tvář těch, které jsem si, teď už musím říci: "představovala" jako barevné, tančící duše ze sluncem v očích.

Jsem tak trochu snílek a navždy jím zřejmě zůstanu, proto mám právo doufat,že tato skutečnost, není skutečná a doufat v jakýsi záchranný kruh, pomocnou ruku, nebeský oblak, který mi pomůže ven.

Ale počkat... já si vlastně myslela, že už na něm dávno stojím.. Já si byla vlastně sama jistá! Kdy se stal ten moment, kdy jsem zase spadla dolů ..

 I ty?....

... zrovna ty ..