Tepající srdce narážející o stěnu hrudníku ... Barevné závoje ustlané na prošlapané cestě za domem. Ten pocit svobodného blaha, který Vás zběsile roztřepává až do konečků prstů. Smích dětí se ztrácí v davu a Vy se opíráte o stěny podzimu.

Něžné políbení větru za krkem. Našlapuji

Jen snad kdyby existovaly pohádky ...
Jen snad kdyby jeden úsměv dokázal všechno změnit ...
Jak je daleko od odvahy do pravdy? Mě to přijde jako nekonečná cesta.

Nikdy nezazpívám krásnou píseň a nikdy nenamaluji mistrovské dílo. Nikdy neřeknu na jeden nádech co si myslím. Nejsem talentovaná a nikdy taky nebudu. Ale to ještě neznamená,že

 Kolikrát za den, jste to doopravdy vy? Kolikrát za den, se přetvařujete ? Kolikrát za den, podřídíte své myšlenky? Kolikrát jste si už řekli: "dost" ?! Kolikrát za den pomyslíte na to, že chcete utéct? Kolikrát za den, se cítíte sami? Kolikrát si alespoň hrajete na to, že jste šťastní?

A ty můžeš se smát, můžeš plakat, naříkat a stále rozmachovat rukama, když o něčem povídáš, ale stejně víš, že ten, co vedle Tebe kráčí a drží Tě za dlaň, je ve skutečně, v tu samou chvíli, v ten samí moment, na tom stejném místě, jako jsi ty,tak on je úplně jinde. Míle a týdny na jiném místě ..
Má cenu čekat, když miluješ, ale neslyšíš? Když padáš a nevidíš? Když křičíš a ten vedle Tebe se Tě ptá, proč dnes nic neříkáš?
Je lehké se otočit zády a odejít, tak čeho se tak bojíme? Nést tu tíhu svědomí nebo kráčet sami po rozpálených cestách?
Když dny, co jsou mi svaté, on pohrdá ..
Modlím se den za dnem, ze všechna srdce držená v klecích, za všechny masky na vaši blankytných krás, za všechny uříznuté křídla ... za všechny zapomenuté dětské sny..
Víra ... neztrácej víru! Věř v lásku ... nezapomínej na lásku ....
Minuta za minutou obracejí list.. nevrací se. Přála bych si být vyslyšena, ale opravdu ...

 Jít!
Jít!!
Jít!!!

Sen, který sním. Cíl, za kterým se plazím, jdu a utíkám. Nikdo neřekl, že to bude lehké, ale když už jsi udělal ten krok, tak ho dokonči! Vždy tu bude další hora, kterou budu muset přelézt. Není to o tom, kolikrát jsem byla a budu nucena prohrát, kolikrát spadnu dolů. Já jsem silná a nic mě nezlomí. Nepřemýšlím, jak dlouho ještě půjdu, důležité je,

Tak co nového ve světě....

Paní učitelka si stále mysli, že rozdíl mezi slovem slyšet a říct není žádný rozdíl (věřte,že je) a doma probíhá příprava na válečný stav... V 6 ráno přijede sestra, která nám půjčí 2 pejsánky...( néé tak dobře- dá pohlídat) a vlastně to důležité..Mamka to neví :-D. Nejlíp je našemu Filípkovi (ptáček) ... dostal novou klec,jídlo má 2x denně a už ani nepípá...

A já s mou malátnou melancholií bojuji se zapadlou iluzí mezi světy..o dobrých lidech ve výklenkách s loutkovou pantomimou. Jedna vedle druhé... úsměv v dolíčkách a připravené naslouchat... Naslouchat? Zblednou rychleji než černobílá fotografie ... Do pavučin, tkaných lží...chytla mou naději. Ovšem dříve než ji sní... přemění se ve štěstí a uletí...

Mou Lásku obklopila všednost všedností a já netrpělivě čekám až se vrátí... Kdo jiný, než-li on ... mi má rozumět? Bez ustavičného vysvětlování.... Bez slov a otázek... prostě pochopit.

Mé drahé blankytné dušičky .. nikdy neztrácejte svou chuť po dobrodružstvím. Dělejte to, co Vás napadne a dělejte to hned! Nechte všednosti zevšednit a věnujte se sami sobě a navzájem..

Nezapomínejte na to ...co Vás pojilo s druhou osobou a vy jste to přestali dělat... Nezpomínejte na to, co je opravdu důležíté...

Jakmile zjistíte, že sedíte na mrtvém koni, je lepší sesednout.... :o)))

Omlouvám se přátelé, že Vás poněkud zanedbávám.... Snažím se teď někomu studijně nakopat prdel a dokázat, že se plete  :))) Držte palce ....

S úsměvem Vaše Bludička :) ...

PS : Nikdy nic nevzdávej !

.

... chci utéct... / uteču!

....chci se schovat.. / schovám!

....chci zapomenout .../zapomenu!

....chci být neviditelná .....

....nevěřím smsce na svém mobilu ...

...nevěřím doteku, který nejde umýt....

...nevěřím žádnému slovu....

....nevěřím SOBĚ, že jsem věřila ...

.. Jen mi dejte chviličku a budu to zase já ... roztoužená, roztančená a pestrobarevná Bludička...jen co si posbírám tech pár naivností a peříčka lásky ..ze země.

Neklepejte!

Nevhazujte psaníčka!

Neotevírejte!

Nechoďte!

.... a

Nedívejte se klíčovou dírkou!

Vrátím se... zase s blankytem a štěstím po kapsách, co se tak rádo ztrácí ... Vrátím...ale SAMA

...Bludička se cítí jako princezna, i když se jí ani trochu nepodobá...
...Bludička co chce neúnavně tančit na špičká a smát se naivnostem....
.. pocit letního rána, i když den za dnem prší ...
...Bludička se cítí kouzelně, roztouženě a barevně s hlavou plnou snů....
...cítí čerstvé doušky pestrostí v tichosti, v bezpečí oblaků ..
... S drzostí se vysmívá kolemjdoucím a rozfoukává si chmíří do vlasů ...
... Bludička věčně plná optimismu posedávající na obloučku duhy...
..  kráčící po studených cestách, zanechávající za sebou jen barevné  šlápoty...
....Bludička, která je bludičkou .... jen kvůli pátkům ...

.. otoč se ke slunci a všechny stíny budou za Tebou ...

... ostrouhala pastelky a oblékla se do barevných, duhových šatů ..

... šla bosky tančit v dešti a hvízdat na kolemjdoucí ....

......... Malicherné a přeci upřímné

Občas doháním svou naivitu k šílenství. Občas si přeji, aby všechny mé slova, chápaní a moudra, byla jen výplod holky, co si to vyčetla v knížkách, a né spis zážitků, ran a pestrostí.Semknula jsem svou bledost a vzápětí jej vystřídal zápal pro křehkost listů a blankytnost mraků.
Doufám v úděl, že se vždy z toho ošklivého snu probudím a při prvním pohledu uvidím svítání nekonečného v mlze skrytého rána.
Mám chuť se smát, nemám chuť být hodná. Mám chuť jít spát a taky dlouho bloudit nocí. Nechci být ....
Vnímám strach, jako rány vln o útes. Cítím chuť létat a utéct do daleka. Chodím okolo nadějí a čekám, až mě zastaví – odvaha?!
Že já jsem nikdy nebyla já, že dokonalí vždy poznali, kdy se doopravdy směji, že dokonalých moc není, vlastně neznám žádného, ale Světu je přece líp, bez dokonalostí.
Bojím se být sama ze sebou v pokoji. Bojím se být sama sebou ...
Neznají mě, poznají a utíkají. Že sladká jsem jen kvůli lízátku, že skáču, ale jen do kaluží. Kdy budu vědět, že dělám správně?
Marnosti .. nedoufám,že zítřek přinese duhu a slunce v hrstkách. Za chvilku vstáváte a já jdu teprve spát, jsem vážně tak hrozná jak si myslím? Ano, ano...ano! Proč nemůžeš být alespoň den jako ti všední bytosti Světa, ti co za zármutky považují jen rozjetý zips na baťohu nebo flek na svém svetru ....
Já slyším kroky mé marnosti přicházet a ten pesimista uvnitř mne co se stále usmívá, je možná sám sebou.
Sevřena v labyrintu otázek, které vlastně klade kdo? Komu mám vlastně říct tu odpověď... Když vše mi přijde, tak hrozně falešné a černobílé...
Dětinské a hektické ...
Za co? ....Já nemám sílu se vracet, snažit se a bojovat. Jsem unavená všedností, naivitou a vysála mě i víra, že nelže....že nemluví do větru...
Ten pokoj je tak prázdný a stěny jsou moc blízko...

Já už si vážně nechci hrát .... já sama byla dlouhé roky šaškem ....