Ten den je tady zpátky. Každý první den v novém měsíci, já vzpomínám. Jako slunečnice za sluncem, já se otáčím za Tebou, do mých vzpomínek ... Do všech dnů, do pohledů, do úsměvů, za každým ranním pohledem, za každou milostnou vteřinou, ..a přijde mi to jako sen. A pláču. Pláču za Tebe a pláču za sebe, ale ne za nás. S každým mrknutím,

  Sám ... naprosto sám Denny ...

V peřinách.. v jamce ve dlani ...

Válí se .. pot  z bledosti.

Všechny hříchy jdou spát, jen jedny oči, se bojí víčka přivírat. Sny mě děsí víc, jak skutečnost. Chladné rána, vítr klepe na okna ...

Ticho .... Ticho .... Ticho ..

Nebezpečné Ticho čtyř stěn. 

Od malička se mi zdává sen.. Jsem uvniř květiny, sedím ...sama. Květy se začnou zavírat .. a já se snažím utíkat. Květy se mění ve stěny a já uprostřed toho květového pokoje ... schoulená malým prostorem. Jsem. Není kam utéct ... stěny se k sobě přibližují ba na mě až padají,rychle  ..tísní mě! Až jsem celá skrčená, sevřená jednou stěnou bez konce a hran... strachem ani nekřičím ... Probudím se ..

A tak to jde.. noc za nocí ... A tak to jde. Den za dnem.

Tak opravdu, jsem procitla ?

A že se vracím opět a zas do prázdného bytu, kde na mě čeká jen chladný vánek co s otevřením dveří mi pohladí obličej a zase vylétne ven. Oklepu si boty, odložím kabát a rychle utíkám zavřít otevřené okno.