Přála bych si, aby všechny rty, které mlčí ...

Zamykáme se do vlastních klecí, ego vraždí tu krásu srdcí ... Jako kámen ve vlastní kapse ...

Nikdy nebylo lehké, hledat melodii pro mé slova ...

 Existuje na naivitu lék? A jestli ano ... můžete mi ho hned píchnout do žil nebo mě ním rovnout praštit po hlavě?

Já vím ...vím...vím. A pořád dokola .... ufňukaná holka a příšerně umíněná! Prostě chci teď hned slunce a tu barevnou deku... moře krásných pohledů a blankytné mráčky do tvarů ... netvarů.

Noci raději prosedět

Milovat se s nocí, když rána ještě spí.

Není to nic. Není to žádný čin, žádné slova, žádný dárek ani skutek ...žádný.

 Tak krásný, zatoulaný, beznadějný .. Smích.

Ta marnivá, bláznivá, zoufalá a nafoukaná ... Láska...

Ta nepřekonatelná, barevná, přesycená ... Radost ...

Červánky na podvečerním nebi, marcipánová cesta, po které tančím a sny si houpat na houpačce :)

Pěna na tom vychlazeném ... a olíznout si ji ze rtů. Jak mladé ...

Už brzo .. příjde... cítím, že je tady..... To JARO, co kouká klíčovou dírkou zimních dvěří ....

(.. už mnou musíte být přepsaní. Slibuji ... budu krotit svou touhu psát, budu více ....)

Z modrého papíru poskládal jsem motýla.

Otevřel okna a foukl mu pod křídla ...

Sedmikráska ve vlasech a kapky smývají poslední barevné skvrnky ve dlaních ...

... čas

 Od rána až do noci, chci vykreslovat tvoje pihy, co zdobí Ti tvou tvář. Do všech kliček, dát si na pár lžiček, tvou nejmenší ze všech velkých zář. Opíjet se z pohledů, chytit do dlaně svou kometu. Skrýt se do javorových svíček, uklouznout a spadnout do tvých víček

  .......  když mou duši orosí chlad... tak tělo zastíní prach. Otevřu dokořán,  místo hvězdných paprsků okno z plachetnic. Do nich udeří, vítr z perutí. Zbloudělích papírových myšlenek, co rozpletou  jednu touhu spletitou, a chcou jít zase  spát. Odfouknou a pod koberec zatáhnou modlidbu o smíchu na řasách. V hlubinách, zahalených v samotevých peřinách. Kudy