Nikdy se nespokoj s málem, když víš, že Ti to stejně nikdy nebude stačit. Nikdy sám sebe nepřesvědčuj o žádném opaku, když sám víš, jaká je skutečnost. Ber věci jak jsou, protože když je tak nevezmeš..Mohlo by se Ti stát, že promeškáš svůj čas...nebo i hůř... svoji "náhodu" ..protože budeš na místě, na kterém být ani nechceš..

 Tak se o tom nikdy nesnažte přesvědčit větou: "Časem to třeba bude lepší"  Tahle věta je prostě na hovno...stejně si jednou uvědomíte, že to nejde. A bude pozdě, protože škoda, kterou napácháte nejde pojistit...takže to nakonec budete VY! kdo bude platit. A tou nejdražší měnou. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Čtu si tyto řádky po dvou letech. Napsala jsem se zlostí a dnes si je čtu s úsměvem. Pokud i vy kývate hlavou nad pravdu v těcho řádcích a neusmíváte se, začněte dělat něco "trochu" jinak ... Čas nečeká :)

Bludička je zpátky :o)

V dlani mám, otisk dlaně Tvé. Tančí mi po prstech, točí se okolo malíčku a stín dokresluje rýhy v dolíčku u zápěstí.

  Když se snažíš nejlépe jak můžeš, ale neuspěješ,
když dostaneš co chceš, ale ne to,

Jsem ... jen jsem. 

Buď ... jen buď ... nic víc ...cítíš tu lehkost?

Skříň v noci praská.

Snad mi odpustí, řádky Tvých pohledů.

Na okraji Tvých dlaní, hledala jsem svoje místo.

Odlož své zbraně ... sedni si a poslouchej šum listí, který tu není.

Polož své dlaně do mých a zavři oči, které tu nejsou...

Vůně ještě sedí na místech, na kterých si sedával ...

Slova mi v uších zní, jako nekonečná píseň, které si na rtech polykal ...

Jak ses mi mohl podívat do očí ...

Jak ses mohl nadechnou z mých plic ...

Jak si mohl usínat na mém srdci ...

Spálil jsi mosty a jednou je budeš zase stavět. 

Jsem fakt blázen  a ty jsi byl mé šílenství. 

Svírali jsme dlaně, abychom je mohli vzápětí zase pustit ..

Padl výstřel a tentokrát se trefil ....

V jedné vteřině ... jen v jedné.

 Každý můj krok se propadá,

každé mé slovo..hned po vyřknutí utichá.

Každý můj dotek chladí chladné,

kam se rozhlížím, když vidím slepě.

Tiše sedí, ... Prach usedá na řasách. Poslední lístek na květině, kterou stále někdo zaléval - uvadá.

Chlad a pára od úst, zastavila je ručička. .... I tak ve vlasech vločky tají. Odkud se berou a kam se pak schovávají? Po rukou sjíždí mráz, led tiše praská ...

I přesto v pohledu máš ....

To sladké,

jaro

v dolíčkách.

 Co je těžší? Kilo kamení nebo kilo svědomí? A kolik slepých s otevřenýma očima je okolo nás? A co se ztrácí rychleji než minulost?