Bludicka | Bludička

V prachu svázaná. Je noc, tak tlukot jde spát ... Mezi listy ve tmě... V záclonách poslední výdech dvou nahých těl ...

Padíš a utíkáš, ty maškoro v mých sutinách. Je mi jedno, kde mě najdou ... Slunce mi klouže po rukou... odejde stejně jako zítra.. 

Zažloutlá kulisa mých tváří, pod okem štěstí z okna padá .... Tvá šála kolem krku, která Tě tak hřála. Tak mi řekni.. 

Mám strach z nočních stínů,

 Řekneš mi co se děje s tímto světem?

 Kolikrát za den, jste to doopravdy vy? Kolikrát za den, se přetvařujete ? Kolikrát za den, podřídíte své myšlenky? Kolikrát jste si už řekli: "dost" ?! Kolikrát za den pomyslíte na to, že chcete utéct? Kolikrát za den, se cítíte sami? Kolikrát si alespoň hrajete na to, že jste šťastní?

A ty můžeš se smát, můžeš plakat, naříkat a stále rozmachovat rukama, když o něčem povídáš, ale stejně víš, že ten, co vedle Tebe kráčí a drží Tě za dlaň, je ve skutečně, v tu samou chvíli, v ten samí moment, na tom stejném místě, jako jsi ty,tak on je úplně jinde. Míle a týdny na jiném místě ..
Má cenu čekat, když miluješ, ale neslyšíš? Když padáš a nevidíš? Když křičíš a ten vedle Tebe se Tě ptá, proč dnes nic neříkáš?
Je lehké se otočit zády a odejít, tak čeho se tak bojíme? Nést tu tíhu svědomí nebo kráčet sami po rozpálených cestách?
Když dny, co jsou mi svaté, on pohrdá ..
Modlím se den za dnem, ze všechna srdce držená v klecích, za všechny masky na vaši blankytných krás, za všechny uříznuté křídla ... za všechny zapomenuté dětské sny..
Víra ... neztrácej víru! Věř v lásku ... nezapomínej na lásku ....
Minuta za minutou obracejí list.. nevrací se. Přála bych si být vyslyšena, ale opravdu ...

Občas doháním svou naivitu k šílenství. Občas si přeji, aby všechny mé slova, chápaní a moudra, byla jen výplod holky, co si to vyčetla v knížkách, a né spis zážitků, ran a pestrostí.Semknula jsem svou bledost a vzápětí jej vystřídal zápal pro křehkost listů a blankytnost mraků.
Doufám v úděl, že se vždy z toho ošklivého snu probudím a při prvním pohledu uvidím svítání nekonečného v mlze skrytého rána.
Mám chuť se smát, nemám chuť být hodná. Mám chuť jít spát a taky dlouho bloudit nocí. Nechci být ....
Vnímám strach, jako rány vln o útes. Cítím chuť létat a utéct do daleka. Chodím okolo nadějí a čekám, až mě zastaví – odvaha?!
Že já jsem nikdy nebyla já, že dokonalí vždy poznali, kdy se doopravdy směji, že dokonalých moc není, vlastně neznám žádného, ale Světu je přece líp, bez dokonalostí.
Bojím se být sama ze sebou v pokoji. Bojím se být sama sebou ...
Neznají mě, poznají a utíkají. Že sladká jsem jen kvůli lízátku, že skáču, ale jen do kaluží. Kdy budu vědět, že dělám správně?
Marnosti .. nedoufám,že zítřek přinese duhu a slunce v hrstkách. Za chvilku vstáváte a já jdu teprve spát, jsem vážně tak hrozná jak si myslím? Ano, ano...ano! Proč nemůžeš být alespoň den jako ti všední bytosti Světa, ti co za zármutky považují jen rozjetý zips na baťohu nebo flek na svém svetru ....
Já slyším kroky mé marnosti přicházet a ten pesimista uvnitř mne co se stále usmívá, je možná sám sebou.
Sevřena v labyrintu otázek, které vlastně klade kdo? Komu mám vlastně říct tu odpověď... Když vše mi přijde, tak hrozně falešné a černobílé...
Dětinské a hektické ...
Za co? ....Já nemám sílu se vracet, snažit se a bojovat. Jsem unavená všedností, naivitou a vysála mě i víra, že nelže....že nemluví do větru...
Ten pokoj je tak prázdný a stěny jsou moc blízko...

Já už si vážně nechci hrát .... já sama byla dlouhé roky šaškem ....