Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v

 Řekneš mi co se děje s tímto světem?

 Všechno na světě směřuje od složitějšího k jedonoduššímu.
Život umírá, skály se rozpadají na prach,
komplikované ornamenty sněhových vloček se rozpouštějí v kapky deště.
Oheň během pár minut spolyká strom, který tu rostl několik desítek let.
Lahvička s kyselinou během tří vteřin rozpustí barvy na plátně,
na němž nechal jeho tvůrce polovinu života.
Kulka v jediném

 Kolikrát za den, jste to doopravdy vy? Kolikrát za den, se přetvařujete ? Kolikrát za den, podřídíte své myšlenky? Kolikrát jste si už řekli: "dost" ?! Kolikrát za den pomyslíte na to, že chcete utéct? Kolikrát za den, se cítíte sami? Kolikrát si alespoň hrajete na to, že jste šťastní?

A ty můžeš se smát, můžeš plakat, naříkat a stále rozmachovat rukama, když o něčem povídáš, ale stejně víš, že ten, co vedle Tebe kráčí a drží Tě za dlaň, je ve skutečně, v tu samou chvíli, v ten samí moment, na tom stejném místě, jako jsi ty,tak on je úplně jinde. Míle a týdny na jiném místě ..
Má cenu čekat, když miluješ, ale neslyšíš? Když padáš a nevidíš? Když křičíš a ten vedle Tebe se Tě ptá, proč dnes nic neříkáš?
Je lehké se otočit zády a odejít, tak čeho se tak bojíme? Nést tu tíhu svědomí nebo kráčet sami po rozpálených cestách?
Když dny, co jsou mi svaté, on pohrdá ..
Modlím se den za dnem, ze všechna srdce držená v klecích, za všechny masky na vaši blankytných krás, za všechny uříznuté křídla ... za všechny zapomenuté dětské sny..
Víra ... neztrácej víru! Věř v lásku ... nezapomínej na lásku ....
Minuta za minutou obracejí list.. nevrací se. Přála bych si být vyslyšena, ale opravdu ...

.

... chci utéct... / uteču!

....chci se schovat.. / schovám!

....chci zapomenout .../zapomenu!

....chci být neviditelná .....

....nevěřím smsce na svém mobilu ...

...nevěřím doteku, který nejde umýt....

...nevěřím žádnému slovu....

....nevěřím SOBĚ, že jsem věřila ...

.. Jen mi dejte chviličku a budu to zase já ... roztoužená, roztančená a pestrobarevná Bludička...jen co si posbírám tech pár naivností a peříčka lásky ..ze země.

Neklepejte!

Nevhazujte psaníčka!

Neotevírejte!

Nechoďte!

.... a

Nedívejte se klíčovou dírkou!

Vrátím se... zase s blankytem a štěstím po kapsách, co se tak rádo ztrácí ... Vrátím...ale SAMA

Občas doháním svou naivitu k šílenství. Občas si přeji, aby všechny mé slova, chápaní a moudra, byla jen výplod holky, co si to vyčetla v knížkách, a né spis zážitků, ran a pestrostí.Semknula jsem svou bledost a vzápětí jej vystřídal zápal pro křehkost listů a blankytnost mraků.
Doufám v úděl, že se vždy z toho ošklivého snu probudím a při prvním pohledu uvidím svítání nekonečného v mlze skrytého rána.
Mám chuť se smát, nemám chuť být hodná. Mám chuť jít spát a taky dlouho bloudit nocí. Nechci být ....
Vnímám strach, jako rány vln o útes. Cítím chuť létat a utéct do daleka. Chodím okolo nadějí a čekám, až mě zastaví – odvaha?!
Že já jsem nikdy nebyla já, že dokonalí vždy poznali, kdy se doopravdy směji, že dokonalých moc není, vlastně neznám žádného, ale Světu je přece líp, bez dokonalostí.
Bojím se být sama ze sebou v pokoji. Bojím se být sama sebou ...
Neznají mě, poznají a utíkají. Že sladká jsem jen kvůli lízátku, že skáču, ale jen do kaluží. Kdy budu vědět, že dělám správně?
Marnosti .. nedoufám,že zítřek přinese duhu a slunce v hrstkách. Za chvilku vstáváte a já jdu teprve spát, jsem vážně tak hrozná jak si myslím? Ano, ano...ano! Proč nemůžeš být alespoň den jako ti všední bytosti Světa, ti co za zármutky považují jen rozjetý zips na baťohu nebo flek na svém svetru ....
Já slyším kroky mé marnosti přicházet a ten pesimista uvnitř mne co se stále usmívá, je možná sám sebou.
Sevřena v labyrintu otázek, které vlastně klade kdo? Komu mám vlastně říct tu odpověď... Když vše mi přijde, tak hrozně falešné a černobílé...
Dětinské a hektické ...
Za co? ....Já nemám sílu se vracet, snažit se a bojovat. Jsem unavená všedností, naivitou a vysála mě i víra, že nelže....že nemluví do větru...
Ten pokoj je tak prázdný a stěny jsou moc blízko...

Já už si vážně nechci hrát .... já sama byla dlouhé roky šaškem ....
 

Jestli jsem někdy psala, že to bylo kritické, tak jsem lhala - teď je to kritické

Odrazte se od vašeho dna a všeho co vás sráží, co vás nutí k zemi jít.  Zmatené pocity, které měli být jinde u někoho jiného, nepotlačujte! Prociťujte je, vnímejte a hovořte o nich. Dokud sami nezmizí s vědomím, že u vás...nemají co dělat.

Jako poslední slovo knihy.. jako konec dlouhé filmu. Vzdej to! Já klesám k zemi. Obdiv patří nebi... prodej návod příteli.. jak mocná, pomíjivá to skutečnost. A vítr rozfoukal spoustu mojich myšlenek. Chci je zpátky dát dohromady, složit jako rozházené puzzle. Jsou mi vším, jsou mi symbolem a můžu se v nich schovat.

Odcházejí ve snaze zapomnění a vracejí se zpátky. S ještě větším, kousavějším strachem. Však ještě včera hvězdy zářili. Osude, živote vem si co pobereš...  ale nech mi ty jasné, jediné a dokonalé.. pokaždé vycházející hvězdy.

Když nemůžete nalézt člověka, aby vám porozuměl, aby vás bránit, aby vás chytil, aby vás rozesmával... Najdete si věci... Slunce, hvězdy, květy, stromy ..ono to vlastně nejsou jen obyčejné věci..:)

Že vcházím do místnosti s pocitem, že tam nepatřím. Připadám si jako loutka v černobílém filmu, kde místo lidí jsou siluety, kde místo slunce pluje na obloze šedý mrak a upřímné úsměvy si představuji už jen ve své fantazii.

Možná

Naše činy, které jsou pro druhé utajeny – a nás bolí.

Slova, která nás tíží a ze strachu je nikdy neřekneme.

Svět který nám otevírá dveře