Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v

 Od rána až do noci, chci vykreslovat tvoje pihy, co zdobí Ti tvou tvář. Do všech kliček, dát si na pár lžiček, tvou nejmenší ze všech velkých zář. Opíjet se z pohledů, chytit do dlaně svou kometu. Skrýt se do javorových svíček, uklouznout a spadnout do tvých víček

  .......  když mou duši orosí chlad... tak tělo zastíní prach. Otevřu dokořán,  místo hvězdných paprsků okno z plachetnic. Do nich udeří, vítr z perutí. Zbloudělích papírových myšlenek, co rozpletou  jednu touhu spletitou, a chcou jít zase  spát. Odfouknou a pod koberec zatáhnou modlidbu o smíchu na řasách. V hlubinách, zahalených v samotevých peřinách. Kudy

 "... přála bych si " ...

" být normální" ....

.... alespoň chvilinku

 Řekneš mi co se děje s tímto světem?

 Všechno na světě směřuje od složitějšího k jedonoduššímu.
Život umírá, skály se rozpadají na prach,
komplikované ornamenty sněhových vloček se rozpouštějí v kapky deště.
Oheň během pár minut spolyká strom, který tu rostl několik desítek let.
Lahvička s kyselinou během tří vteřin rozpustí barvy na plátně,
na němž nechal jeho tvůrce polovinu života.
Kulka v jediném

Tepající srdce narážející o stěnu hrudníku ... Barevné závoje ustlané na prošlapané cestě za domem. Ten pocit svobodného blaha, který Vás zběsile roztřepává až do konečků prstů. Smích dětí se ztrácí v davu a Vy se opíráte o stěny podzimu.

Něžné políbení větru za krkem. Našlapuji

Jen snad kdyby existovaly pohádky ...
Jen snad kdyby jeden úsměv dokázal všechno změnit ...
Jak je daleko od odvahy do pravdy? Mě to přijde jako nekonečná cesta.

Nikdy nezazpívám krásnou píseň a nikdy nenamaluji mistrovské dílo. Nikdy neřeknu na jeden nádech co si myslím. Nejsem talentovaná a nikdy taky nebudu. Ale to ještě neznamená,že

 Kolikrát za den, jste to doopravdy vy? Kolikrát za den, se přetvařujete ? Kolikrát za den, podřídíte své myšlenky? Kolikrát jste si už řekli: "dost" ?! Kolikrát za den pomyslíte na to, že chcete utéct? Kolikrát za den, se cítíte sami? Kolikrát si alespoň hrajete na to, že jste šťastní?

A ty můžeš se smát, můžeš plakat, naříkat a stále rozmachovat rukama, když o něčem povídáš, ale stejně víš, že ten, co vedle Tebe kráčí a drží Tě za dlaň, je ve skutečně, v tu samou chvíli, v ten samí moment, na tom stejném místě, jako jsi ty,tak on je úplně jinde. Míle a týdny na jiném místě ..
Má cenu čekat, když miluješ, ale neslyšíš? Když padáš a nevidíš? Když křičíš a ten vedle Tebe se Tě ptá, proč dnes nic neříkáš?
Je lehké se otočit zády a odejít, tak čeho se tak bojíme? Nést tu tíhu svědomí nebo kráčet sami po rozpálených cestách?
Když dny, co jsou mi svaté, on pohrdá ..
Modlím se den za dnem, ze všechna srdce držená v klecích, za všechny masky na vaši blankytných krás, za všechny uříznuté křídla ... za všechny zapomenuté dětské sny..
Víra ... neztrácej víru! Věř v lásku ... nezapomínej na lásku ....
Minuta za minutou obracejí list.. nevrací se. Přála bych si být vyslyšena, ale opravdu ...

 Jít!
Jít!!
Jít!!!

Sen, který sním. Cíl, za kterým se plazím, jdu a utíkám. Nikdo neřekl, že to bude lehké, ale když už jsi udělal ten krok, tak ho dokonči! Vždy tu bude další hora, kterou budu muset přelézt. Není to o tom, kolikrát jsem byla a budu nucena prohrát, kolikrát spadnu dolů. Já jsem silná a nic mě nezlomí. Nepřemýšlím, jak dlouho ještě půjdu, důležité je,