Zapomenuté na dně šuplíku.... na dně nedopitého čaje.... na dně oceánu.

Ale alespoň pozdě, než-li nikdy. Tak ahoj...Bloudníčci....

A když si vzpomenete, je čas ...

Mám strach z nočních stínů,

 Stejně mi to příjde... jako říkanka

Jdeš .... zakopneš ...spadneš..... VSTANEŠ

....utíkáš...zakopneš...spadneš.....VSTANEŠ

....jdeš

Sedmikráska ve vlasech a kapky smývají poslední barevné skvrnky ve dlaních ...

... čas

  Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v

 Od rána až do noci, chci vykreslovat tvoje pihy, co zdobí Ti tvou tvář. Do všech kliček, dát si na pár lžiček, tvou nejmenší ze všech velkých zář. Opíjet se z pohledů, chytit do dlaně svou kometu. Skrýt se do javorových svíček, uklouznout a spadnout do tvých víček

  .......  když mou duši orosí chlad... tak tělo zastíní prach. Otevřu dokořán,  místo hvězdných paprsků okno z plachetnic. Do nich udeří, vítr z perutí. Zbloudělích papírových myšlenek, co rozpletou  jednu touhu spletitou, a chcou jít zase  spát. Odfouknou a pod koberec zatáhnou modlidbu o smíchu na řasách. V hlubinách, zahalených v samotevých peřinách. Kudy

 "... přála bych si " ...

" být normální" ....

.... alespoň chvilinku