Na okraji Tvých dlaní, hledala jsem svoje místo.

Odlož své zbraně ... sedni si a poslouchej šum listí, který tu není.

Polož své dlaně do mých a zavři oči, které tu nejsou...

Vůně ještě sedí na místech, na kterých si sedával ...

Slova mi v uších zní, jako nekonečná píseň, které si na rtech polykal ...

Jak ses mi mohl podívat do očí ...

Jak ses mohl nadechnou z mých plic ...

Jak si mohl usínat na mém srdci ...

Spálil jsi mosty a jednou je budeš zase stavět. 

Jsem fakt blázen  a ty jsi byl mé šílenství. 

Svírali jsme dlaně, abychom je mohli vzápětí zase pustit ..

Padl výstřel a tentokrát se trefil ....

V jedné vteřině ... jen v jedné.

 Každý můj krok se propadá,

každé mé slovo..hned po vyřknutí utichá.

Každý můj dotek chladí chladné,

kam se rozhlížím, když vidím slepě.

Tiše sedí, ... Prach usedá na řasách. Poslední lístek na květině, kterou stále někdo zaléval - uvadá.

Chlad a pára od úst, zastavila je ručička. .... I tak ve vlasech vločky tají. Odkud se berou a kam se pak schovávají? Po rukou sjíždí mráz, led tiše praská ...

I přesto v pohledu máš ....

To sladké,

jaro

v dolíčkách.

 Co je těžší? Kilo kamení nebo kilo svědomí? A kolik slepých s otevřenýma očima je okolo nás? A co se ztrácí rychleji než minulost?

V prachu svázaná. Je noc, tak tlukot jde spát ... Mezi listy ve tmě... V záclonách poslední výdech dvou nahých těl ...

Padíš a utíkáš, ty maškoro v mých sutinách. Je mi jedno, kde mě najdou ... Slunce mi klouže po rukou... odejde stejně jako zítra.. 

Zažloutlá kulisa mých tváří, pod okem štěstí z okna padá .... Tvá šála kolem krku, která Tě tak hřála. Tak mi řekni.. 

Zapomenuté na dně šuplíku.... na dně nedopitého čaje.... na dně oceánu.

Ale alespoň pozdě, než-li nikdy. Tak ahoj...Bloudníčci....

A když si vzpomenete, je čas ...

Mám strach z nočních stínů,

  Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v

 Řekneš mi co se děje s tímto světem?

 Všechno na světě směřuje od složitějšího k jedonoduššímu.
Život umírá, skály se rozpadají na prach,
komplikované ornamenty sněhových vloček se rozpouštějí v kapky deště.
Oheň během pár minut spolyká strom, který tu rostl několik desítek let.
Lahvička s kyselinou během tří vteřin rozpustí barvy na plátně,
na němž nechal jeho tvůrce polovinu života.
Kulka v jediném