Co je těžší? Kilo kamení nebo kilo svědomí? A kolik slepých s otevřenýma očima je okolo nás? A co se ztrácí rychleji než minulost?

V prachu svázaná. Je noc, tak tlukot jde spát ... Mezi listy ve tmě... V záclonách poslední výdech dvou nahých těl ...

Padíš a utíkáš, ty maškoro v mých sutinách. Je mi jedno, kde mě najdou ... Slunce mi klouže po rukou... odejde stejně jako zítra.. 

Zažloutlá kulisa mých tváří, pod okem štěstí z okna padá .... Tvá šála kolem krku, která Tě tak hřála. Tak mi řekni.. 

Zapomenuté na dně šuplíku.... na dně nedopitého čaje.... na dně oceánu.

Ale alespoň pozdě, než-li nikdy. Tak ahoj...Bloudníčci....

A když si vzpomenete, je čas ...

Mám strach z nočních stínů,

 Stejně mi to příjde... jako říkanka

Jdeš .... zakopneš ...spadneš..... VSTANEŠ

....utíkáš...zakopneš...spadneš.....VSTANEŠ

....jdeš

Sedmikráska ve vlasech a kapky smývají poslední barevné skvrnky ve dlaních ...

... čas

  Někdo říká, že náhody neexistují ..
 
 Že všechno má svůj úděl, smysl, místo, čas, prostor, důvod, kdyby, chyby, toho
 druhého... Proč?
 
 Spadla lžíčka, vůně kávy, pot ve dlani, pevné sevřetí vlastního strachu...
  Vlastního?
 
 Kolik chceš cukru?
 
 Díváš se do stropu a už nevíš, v

 Od rána až do noci, chci vykreslovat tvoje pihy, co zdobí Ti tvou tvář. Do všech kliček, dát si na pár lžiček, tvou nejmenší ze všech velkých zář. Opíjet se z pohledů, chytit do dlaně svou kometu. Skrýt se do javorových svíček, uklouznout a spadnout do tvých víček